Pár myšlenek k závěru roku

Konec roku přímo vybízí k určité rekapitulaci. Kde jsme, kam míříme, jak se nám podařilo bytí a (s)míření v končícím 2025? A na co bychom neměli zapomenout v roce příštím?

Zkusím vám přednést pár svých zamyšlení. No a v roce 2026 na blogu opět pojedeme klasická fyzioterapeutická témata, nebojte.

Myšlenka první: čas strašně rychle utíká a nemáme ho neomezené množství

Asi jste zaznamenali odchod Patrika Hezuckého. Osobně jsem ho vůbec neznala, ale byla doba, kdy jsem ho v radiu poslouchala každý den (ano, po cestě do práce, když jsem jezdila přes celé Brno do Regionální fotbalové akademie). A člověka se vnitřně dotkne, když to, co bere jako samozřejmost (třeba desítky let trvající Ranní show) už samozřejmostí není.

Je tak snadné, tak nesmírně snadné (a rychlé) přijít o to, o čem si člověk myslí, že mu automaticky náleží. O svůj vlastní život.

A proto je dobré na to myslet. Na to, že každý den je darem, protože to tak nemusí být. Jak pravil Jan Werich: „když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl“… A nebo zmiňovaný Patrik Hezucký: „Jsem jen host na tomhle světě a snažím se tu nezanechat ostudu. Jako každý hledám smysl v tom, proč tu jsme.“

Návrh na řešení:

Buďme. Vědomě. Třeba právě v tuto chvíli. S pocitem vděčnosti, že se máme dobře. Jsme naživu a není tady válka. To je přece fantastický základ.

Myšlenka druhá: Nedovolme rozhodovací paralýze otravovat náš život

Fenoménem dnešní doby je rozhodovací paralýza. Za běžný celý den totiž musí proběhnout spousta jednotlivých rozhodnutí. Co udělat nejdřív a co potom, pro jakou variantu se rozhodnout?

Co si dát na snídani, kterou cestou jet do práce (kde bude menší kolona?), zda dopoledne káva či ne, má mé dítě dostatečnou úrazovou pojistku na hory? má vůbec zaplacenou zálohu na lyžák?, mám jít nakoupit před prací nebo až po práci, mám o víkendu uvařit čočku nebo kuře, mám dost vánočních dárků, nebo mám ještě něco přikoupit, bude stačit cukroví nebo ještě něco rychle dodělat? atakdál atakdál v nekonečném kolečku.

Vždyť to sami dobře znáte. Takové ty běžné provozní myšlenky.

Rozhodovací paralýza je jev, kdy je mozek zmaten, protože má hodně variant na výběr. Čím víc variant, tím hůř, protože jak se v tom máme zorientovat? A pokud se rozhodneme špatně, poneseme si za to odpovědnost, protože to přece bylo jen a pouze naše rozhodnutí.

Přemíra informací a přemíra úkolů vede k zahlcení mozku. Často se uvádí, mozek moderního člověka zpracuje za jeden týden tolik informací, co mozek člověka před 100 lety prakticky za celý život. Ano, máme sice spoustu pomocníků v domácnosti, kteří šetří náš čas, ale kde ten ušetřený čas je? Proč jsme vlastně pořád v jednom kole?

Návrh na řešení:

Možná by bylo dobré se zastavit, a uspořádat si ten čas trochu jinak. Někdy, když v práci nevím, co dělat dřív a doslova nevím, kde mi hlava stojí, víte co udělám? Vědomě zpomalím. Prostě se soustředím jen na jednu jedinou věc, kterou mám udělat. A ano, zvládnu i vše ostatní, co potřebuji, fakt to funguje, když mozku dáme šanci jít bod po bodu. Multitasking je naprd a nikomu nesvědčí.

Když už se pro něco vědomě rozhodneme, stůjme si za tím s veškerou zodpovědností. Slovo „kdyby“ se zakazuje!

A strááášně moc pomáhá používání diáře. Psát si poznámky a plánovat týden / den je skvělé. Mozek má očividně rád strukturu. Mě osobně to uklidňuje a taky minimalizuji pravděpodobnost, že na něco zapomenu. (Což je pro někoho, komu se i ve 45 letech občas zdá o tom, že jde pozdě do školy a nemá úkol, hodně podstatné.)

Psaní rukou je mimochodem skvělé na uklidnění a třídění myšlenek. I když vaše písmo vypadá jako by to drápal Wolverin. No a co, moje tak taky vypadá.

Myšlenka třetí: což takhle sytit toho správného vlka (kočku)

O tom, že vždy máme možnost volby, praví také indiánské přísloví o vlcích. Každý z nás má v sobě dva vlky – hodného a zlého. Vyhrává ten, kterého víc krmíme. Dodala bych, že dle odborných studií je skutečně prokázáno, že náš mozek si vyváří realitu právě dle toho, čím ho „krmíme“. Pokud převládají negativní zprávy, bude svět vnímat jako převážně negativní místo. Už chápete, proč nemám televizi a preferuji knihy?

Mimochodem, tímto krmením pozitivnem to snad ani nejde přehnat, zato granulemi ano. Včera se náš kocour dávil v těsné blízkosti vánočních dárků. Veselé (skoro)Vánoce!

Návrh na řešení:

Pojďme se tím pozitivnem zavalit, kdy jindy by to mělo jít skoro samo než o Vánocích? Rodinné návštěvy jsou sice někdy náročné, ale co, však ony taky jednou skončí. A pozor na alkohol! (což tvrdil už Lucifer v pohádce s Čerty nejsou žerty) a přemíru jídla, ať nedopadnete jako náš kocour. To se pak pozitivní nálada udržuje těžko.

Myšlenka čtvrtá: Zatrhněme cílové feťáctví!

Cílové feťáctví je pojem, který mi osvětlil Marian Jelínek. Má spoustu krásných knih a pokud si myslíte, že je to jen o koučování sportovců, tak tomu zkuste dát šanci, protože to tak není. Jak tvrdí, „doba bez etiky vyrábí cílové feťáky“. Ona honba za úspěchem, kdy cíl je důležitý a cesta jen jeho otravnou částí, je nešťastným milníkem ve fungování lidské společnosti. Protože tento typ feťáctví vede k podvodům, kdy daný člověk chce dosáhnout svého cíle za každou cenu.

Je to zvláštní, jak má spousta lidí pocit, že životní spokojenost je vázána na výši majetku. Ano, funguje to do určité míry, při extrémní chudobě asi je těžké zůstat v klidu a spokojený, když člověk neví, co dá dětem k jídlu. Na druhou stranu majetek a peníze nejsou automaticky rovnítkem se spokojeností, či dokonce se štěstím. Nezapomeňte, že „co je důležité, je očím neviditelné“ (kniha Malý princ).

Návrh na řešení:

Stanovit si, co je v životě důležité, určit si, jak toho čestným způsobem dosáhnout a jít si za tím. Velká nejistota plodí ještě větší nejistotu. Člověk by si měl sednout a přemýšlet, co vlastně v životě chce. Vmímám kolem sebe spoustu lidí, kteří to vlastně neví. Jistě, ne vše se dá přesně naplánovat, ale spousta věcí ano (vzpomínáte na ten můj diář?).

Myslím, že pokud člověk ví, co chce, má to vnitřně rozhodnuté a jasně to dává najevo, tak… „celý vesmír se spojí, aby člověk mohl své přání uskutečnit.“ Ano, kniha Alchymista.

Myšlenka pátá: Žijme život dle svého, ne dle představ okolí

V tuzemsku máme obrovské štěstí, že klady jednoznačně převažují nad zápory. Já bych teda nikde jinde žít nechtěla. Věřím, že pokud člověk něco chce, věnuje tomu energii a čas, tak může uspět, protože jediné mantinely, které máme, jsou často pouze v naší hlavě. Máme vše dostupné k tomu, abychom mohli žít život dle svého, i když jsme v minulosti šli třeba cestou, která se nám z dnešního pohledu již nelíbí.

Ano, jde to změnit, i když někdy to chce trochu víc usilí (věřte mi, když zvládnete magisterské státnice se dvěma malými dětmi, ohromně vás to do dalšího života posílí). No není skvělé, že v dnešní době máme vlastně všechny dveře otevřené? Do kterých vstoupíte vy v roce 2026?

Mimochodem, myšlenka pátá pochází z knihy Čeho před smrtí nejvíce litujeme. Víte, čeho všeho lidé před svým odchodem z tohoto světa nejčastěji litují?

1. Škoda, že jsem neměl kuráž žít podle svého a ne tak, jak ode mě očekávali ostatní
2. Neměl jsem pracovat tak tvrdě
3. Škoda, že jsem neměl dost kuráže, abych dal nejevo své city
4. Škoda, že jsem nezůstal ve spojení se svými přáteli
5. Škoda, že jsem si nedovolil být šťastnější

Krásný rok 2026 všem! Zamyslete se, co v životě chcete, nastavte si priority a svezte se na vlně kladné energie.

Pestalozzi: „Šťastný je ten, kdo dokáže najít rovnováhu mezi svými touhami a možnostmi.“