Tajemný fantom terapie – neuroplastická bolest

Neuroplastická bolest je něco jako taková zrcadlová paní Colombová. O této dámě se v seriálu Colombo stále mluvilo, ale nikdo ji nikdy neviděl. O neuroplastické bolesti se nemluví vůbec a přitom se s ní v praxi setkáváme víc, než si možná myslíme.

K termínu neuroplastická bolest jsem se dostala při četbě knihy Život bez chronické bolesti autorů Alana Gordona a Alona Ziva. Úžasná práce, pánové. A protože se jedná o informace z mého pohledu velice důležité, zkusím se něco málo z této knihy (plus své poznámky k tématu) zpracovat do článku.

O tom, že bolest je akutní a chronická, somatická, útrobní a nervová, fyziologická a patologická, my fyzioterapeuti samozřejmě víme. Termín neuroplastické bolesti je ale poměrně nový. Jedná se o typ patologické bolesti a my se na něj nyní společně podíváme. Pojďme na to ale popořadě.

Bolest

Bolest je fenomén. Opravdu. Pokud jste si mysleli, že se jedná o přímočarou reakci – bouchnu se do prstu – bolí mě prst, není to tak jednoduché. Bolest je zpracovávána v celkem 44 mozkových centrech. Polovina těchto oblastí se podílí na zvyšování vnímání bolesti a polovina na jejím snižování. Přidávají se vlivy psychiky a vzpomínek. Tedy není podstatné pouze to, jak moc bylo tělo úrazem či poruchou „zasaženo“, ale obrovskou roli hraje také fakt, co si o dané situaci myslíme.

Pokud jste někdy četli knihu o účincích placeba, pak to pro vás nebude žádné překvapení. (Pokud nečetli, doporučuji začít například s knihou Vy jste placebo od autora Joea Dispenzy.) V knize Život bez chronické bolesti je popsán zajímavý opěrkový experiment. (Pozn. V tuzemsku se příliš často s tímto termínem nesetkáme, proto to může čtenáře zmást. Častěji používáme označení whiplash syndrom – to jen pro doplnění.)

Pokus byl proveden jako náraz zezadu do auta, ve kterém seděla testovaná osoba. Náraz byl však pouze simulován lehkým posunem vozidla, zvukovým doprovodem a dokonce vysypaným sklem. K reálnému kontaktu aut však ve skutečnosti vůbec nedošlo. Přesto mělo 20 % účastníků tři dny po simulované srážce bolesti krku. O čtyři týdny mělo přetrvávající symptomy 10 % účastníků. Bolest byla skutečná, poškození však žádné. Mozek jednoduše danou bolest anticipoval (očekával).

Zajímavým faktem uvedeným v knize je také skutečnost, že pokud o whiplash syndromu nevíte, pravděpodobně jím nemůžete trpět. Například v Litvě „mají automobily, mají silnice, mají nehody se srážkami do zadního nárazníku, ale žádné přetrvávající bolavé krky“. V této zemi se o whiplash syndromu vůbec nemluví, a proto oběti nehod ani nenapadne, že by potíže měly jakkoliv přetrvávat. A proto nepřetrvávají.

Bolest je tedy skutečný fantom.

(Napadlo mě, že by mohl být zajímavý výzkum, kolik lidí, kteří mají tento syndrom diagnostikován, o něm vědělo – ať už před nehodou, nebo po ní – od lékaře, známých nebo z internetu. Jestli je to opravdu tak „geniálně jednoduché“.)

Fyziologická bolest je komunikace našeho těla, není to nic, nač bychom se měli zlobit. Bolest nás chrání a upozorňuje na možný problém. Pokud bolesti rozumíme, rozumíme také našemu tělu. Mimo bolesti fyziologické jsou však typy bolesti patologické, což může být třeba známá fantomová bolest končetiny, nebo právě neuroplastická bolest. Tyto typy bolesti již žádnou ochrannou či komunikační funkci nemají a proto je třeba s nimi pokud možno efektivně zatočit.

Neuroplastická bolest

Neuroplastická bolest je definována jako bolest, která se udržuje i po vyléčení poranění, nebo která vzniká bez zřejmé fyzické příčiny. Na funkční magnetické rezonanci (fMRI) jsou dle autorů knihy prokazatelně viditelné změny v mediální prefrontální kůře, v nucleus accumbens a přední inzule, což jsou části mozku zapojené do zpracování bolesti.

Neuroplastická bolest je tedy něco jako falešný poplach. Prostě mozek chybně klíčuje informace přicházející z těla, které mohou hlásit tlak, tah, prostě „nepohodu“ ve tkáni a interpretuje je jako bolest. Zesilovačem jako Brno (no ano, jsem z Brna) je strach.

Kdo je vznikem neuroplastické bolesti více ohrožen?

• úzkostní lidé
• lidé, kteří na sebe kladou příliš vysoké nároky
• lidé se sklonem k sebekritice

(S povděkem kvituji, že neuroplastickou bolestí sama netrpím, protože prakticky dokonale splňuji 3/3 vyjmenovaných prediktorů.)

Neuroplastickou bolest se mozek učí. Jako obrovský akcelerátor je popsaná jednoduchá zpětnovazebná smyčka: Bolest vyvolá strach – strach uvede mozek do pohotovosti což zvýrazní vnímání bolesti – tato reakce zvýší strach – zesílení strachu způsobí zesílení bolesti.

A vysoce (dys)funkční zacyklená spirála je na světě.

(Autoři zmiňují, že strach nemusí být vždy vnímán jako strach, ale třeba také jako pocit frustrace, zoufalství, rozmrzelost, úzkost apod.)

Jaké jsou typické projevy neuroplastické bolesti?

• bolesti začaly v období zvýšeného stresu
• bolesti začaly bez zranění (nebo v době, kdy zranění již mělo být vyléčeno)
• existence výjimek (situace, kdy to nebolí, i když by „mělo“)
• není relevantní nález při vyšetření zobrazovacími metodami (RTG, SONO, MRI aj.)
• nesouvisející symptomy, stěhovavá bolest
• symetrické symptomy
• opožděná bolest (ne při aktivitě, ale až po ní)
• osobnostní predispozice (perfektcionismus, svědomitost, úzkostnost, snaha neustále pomáhat druhým i za cenu osobních obětí)

V knize se dále dočtete o možnostech tzv. somatického stopování, nárůstem před vyhasnutím, pocitu uvěznění a dalších zajímavých věcech, které bych ale ráda nechala na vás a vašemu čtení, protože ta kniha si to bezesporu zaslouží.

V tomto ohledu je základním kamenem léčby pracovat s pocitem bezpečí. Ve zkratce jde o to, rozbít onu patologickou spirálu zesilovače bolesti, a naučit mozek odlišovat bolest fyziologickou a neuroplastickou a s neuroplastickou bolestí vhodně pracovat. Autoři předkládají informaci, že pokud se mozek může patologickou bolest naučit, může se ji také odnaučit.

Poznámka: Věděli jste, že léčbu může komplikovat i mobil? Že vlastně funguje jako hazardní automat? Hladina dopaminu a kortizolu se totiž zvýší pokaždé nejen když svůj mobil slyšíme, ale také v situaci, kdy si myslíme, že ho slyšíme. Průměrný člověk kontroluje svůj mobil 221 x denně, což k pocitu bezpečí opravdu nepřispívá. Léčivými emocemi je totiž pocit bezpečí, klidu a svobody.

Další důvod k občasnému digitálnímu detoxu, který autoři doporučují a já se k nim vřele připojuji.

Neuroplastická bolest vs. funkční porucha

Pokud jste fyzioterapeuti, tak vás při čtení článku možná napadla stejná myšlenka, jako mě při čtení knihy. Že nám tam nějak chybí funkční porucha pohybového aparátu. Ano, chybí. V celé knize o ní není ani slovo. Myslím, že je to chybějící dílek skládačky, kterou v knize opomněli vzít v potaz – což je však pochopitelné, neboť autory jsou psycholog a neurovědec. Jak by mohli vědět o funkční poruše, která je prakticky denním chlebem fyzioterapeuta?

Některé z příznaků, které v kapitolách přisuzují právě neuroplastické bolesti, fantasticky sedí také na „běžné“ funkční poruchy pohybového aparátu jako jsou nervo-svalové či fasciální dysfunkce.

Proto je za všech okolností dobré přemýšlet o tom, co čteme, co se učíme, a informace skládat k tomu, co už víme. A v době, kdy se na nás informace valí ze všech stran, je třeba udržet si nadhled a neztratit se v detailu. Protože těch detailů je neskutečné množství, co si budeme povídat. A jaké bude vodítko? Přemýšlet v celkovém kontextu. A neztratit sám sebe. Protože jen v situaci, kdy rozumíme sami sobě a svému tělu, můžeme zkoušet pomáhat ostatním.

Není dobré být v jakémkoliv ohledu dogmatický a medicíně to platí obvzlášť. Na každého prostě funguje něco jiného, člověk je komplexní systém nejen těla a mysli, ale také těžce definovatelného pojmu duše a energie. (Poznámka: Věděli jste, že všude kolem nás je neskutečné množství tzv. temné energie? Ne, není to nic negativního, je to prostě jen označení „něčeho“ v astronomii – ale to už jsme zase v jiné báječné knize… Bibliofil se holt nezapře.)

Jak pravil Schopenhauer: „Jedině změna je trvalá.“

No dyť jo.