S protahováním se to má podobně, jako s řízením auta. Spousta lidí je přesvědčených, že dobře řídí, ale pak přijde nečekaný důkaz místo slibů. Podobné je to s protahováním. Hned na úvod možná někoho rozčílím (pardon), jsem totiž přesvědčena o tom, že pokud se svalem něco děláte, jakože dobře protahujte, VŽDY je po nějaké době viditelný nějaký efekt. Tedy na mě s konstatováním „strečink nefunguje“ laskavě nechoďte.
Pro nepoškozující pohyb potřebujeme optimální rozsah v kloubech. Pokud nemáte rozsah v kloubech (což ovlivňují nepřekvapivě také svaly a jejich délka), sami sobě vytváříte větší riziko vzniku poranění. A to nejen při sportu.
Pojďme se podívat na příklad z praxe. Několik let jsem pracovala na fulltime s fotbalisty. Samozřejmě, že se mezi nimi vyskytovali kluci, kteří se protahování věnovali a já z nich měla radost. Z velké části svých svěřenců jsem však lezla po zdi, lépe řečeno, mlátila bych hlavou do zdi (ptát se, čí hlavou, by od vás bylo velice netaktní). Bylo to jako když mluvíte do dubu.
Vyzkoušeli jsme všechno. Tedy skoro všechno, ne vše, co bychom v rámci přesvědčovacích technik mnohdy rádi použili, je úředně schváleno pro práci s mládeží. A tak jsme vyzkoušeli pokus skládající se ze dvou částí – edukační a soutěžně-motivační. Můžete si tipnout, co bylo úspěšnější, hádám, že moc těžké to mít nebudete.
Tato fáze trvala 20 týdnů. Zahrnovala edukaci o důležitosti protahování a neustálého připomínání. Strečinku jsme se věnovali v hodinách kompenzací i po každém tréninku. Během těchto 5 měsíců jsem zjistila jednu podstatnou věc: pokud někdo chce, tak začne efektivně pracovat ihned poté, co se dostane k informaci, co je pro něj vhodné. A pokud někdo nechce… je to marný, je to marný, je to marný.
Po 5 měsících drilu byly výsledky nic moc, co si budeme povídat. Průměrné zlepšení u kategorie U14 bylo 2,47 cm v testu přesahu (uveden na obrázku níže) a u kategorie U15 1,92 cm. Tolik času a tak malý výsledek, to byste se na to nejradši vyprdli, velebnosti.
Ale to my ne, my dali další část – soutěžní.
V této fázi jsme si dali soutěžní výzvu. Vycházela jsem z předpokladu, že výraznější změny na měkkých tkáních můžeme vidět kolem 4 týdnů cvičení. A tak jsem pro jistotu dala týdnů 6. Už jsme needukovali ve smyslu, že protahování je zdravé apod., jen jsme vedli „odpočet“ a nechávali prostor pro strečink – po tréninku a kompenzacích jsme protahovali jako kdykoliv jindy. Tedy vše bylo stejné, jako celých těch 5 předešlých měsíců, chyběl jen můj velejemný verbální nátlak.
A ještě něco bylo navíc. Byla to přece soutěž. A vítěz musí dostat nějakou cenu, jinak by to nebylo ono, to je jasné. Zadarmo ani kuře nehrabe / fotbalista neprotahuje. A tou cenou byl balík proteinových tyčinek, které měli naši svěřenci velice rádi a velice rádi o ně lišácky prosili kdykoliv měli příležitost. Jakožto fyzioterapeut jsem měla tyčinky pod palcem, to jste netušili, co? Že fyzioterapeut může mít „povinnost“ vydávat proteinové tyčinky v určené dny.
A co se (ne)dělo?
Průměrná hodnota zlepšení nám za 5 týdnů skočila na 3,16 u čtrnáctek a na 2,43 u patnáctek. Tomu říkám rozdíl. Pět měsíců vs. měsíc a půl. A co bylo jinak? Jen a pouze přidaná vnější motivace.
Jistěže teď namítnete, že vnější motivace je k ničemu, protože jedinou správnou je motivace vnitřní. Jak říká Ivo Toman, vnější motivace je jako smrad, taky rychle vyvětrá (minimálně vyvětrá ve chvíli, kdy testovaný dostanete ty proteinovky). Ano, řešila jsem to s paní psycholožkou, která se v daném projektu stará o psychično svěřenců. Nedávalo mi smysl, že bychom měli pracovat ve stylu osla, který jde vpřed pouze v situaci, když před sebou vidí mrkev. Je ale pravda, že věk 14 – 16 let není ideálním pro zavedení nějakých skutečně důsledných změn, které by vedly k relevantním výsledkům.
Prostě kdo chce, tak pracuje / trénuje / koná tak, jak má, a kdo nechce, toho holt nepřesvědčíte. Vždyť to znáte: „Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody“.
Uvedenou soutěž nakonec vyhrál specialista, který měl s flexibilitou podobně něžný vztah, jako býk s toreadorem máchajícím mu před nosem pořádně červeným hadrem. Z původně jedné z nejhorších hodnot se dostal do největšího rozdílového zlepšení (najdete ho v tabulce na posledním řádku v kategorii U14 – označen písmenem „S“ – no ano, je to přece specialista).
Poznámka: Jak se tak na tu tabulku po letech dívám, tak si říkám, že na tom kluci vlastně byli docela dobře. Když v ordinaci testuji sportovce, není nic neobvyklého, že dotyčný nejenže nedosáhne na měřidlo, ale mnohdy nedosáhne dokonce ani na hranu testovací plošiny. A ani se nezastydí a pokud snad ano, umně to skrývá.
Jak na příkladu vidíte, reálné zlepšení může být v daném testu o 6,5 cm za dobu 6 týdnů. A to je už opravdu hodně zajímavý výsledek.
Pokud tedy důsledně protahujete, a ono stále nic, asi je někde chyba. Bylo by vhodné po tom začít pátrat a to dřív, než dáte strečinku vale. Jo jo, dáte vale a povalí vás úraz. A ani nevíte jak.
Co je důležité vědět:
Více jsem se chybám, kterými si efekt protahování snižujeme, věnovala ve článku ZDE.
Tak to zkuste vzít za ten správný konec a dejte protahování šanci. A pokud to někde vázne, neváhejte se obrátit na svého fyzioterapeuta, který se podívá, kde by mohl být skrytý problém, který vám efekt protahování hatí. Řešit se dá vše, jde o to kdy a jak. A rozhodně lépe dříve, než později, alias prevence je vždy lepší než léčba zranění. Ať z toho nemáme to inferno.