Psychosomatika & fyzioterapie. Dvě sestry, které spolu občas nemluví

Slovo psychosomatika patří v běžné populaci k těm známým. Ovšem to, co si myslíme, že známe, není to, co o dané věci skutečně víme. Také se vám někdy stalo, že používáte slovo v určitém kontextu naprosto běžně, ale když máte jeho význam vysvětlit, znejistíte? Mně se to stává zejména u deskových her s potomky, uf, a je to někdy dřina, to vám teda řeknu. Ty hry. I když ti potomci někdy vlastně taky.

Psychosomatika

Slovo psychosomatika vzniklo spojením slov psyché (to se asi chytáme všichni) a soma (to se už někteří možná nechytají, znamená to tělo). Jedná se tedy o vyjádření propojení psychického nastavení a fungování těla, což dává smysl.

V řecké terminologii se můžeme setkat s označením kalokagathia, což bychom mohli parafrázovat známým „ve zdravém těle zdravý duch“. Jako všechno na tomto na světě ani toto ale neplatí paušálně, vzpomeňme si na geniálního astrofyzika Hawkinga, cimrmanologové mohou zase doplnit případ opačný, a to sokolského přeborníka na bradlech Kašperského (u něhož příroda vše spotřebovala na tělo). Většinou však pravidlo ducha-těla funguje a pokud se podíváte na lidi, kteří jsou do vysokého věku intelektuálně výkonní, drtivá většina z nich se také rozumně stará o svou tělesnou schránku. (Nyní je správný čas zamyslet se nad tím XXL balíkem zmrzliny v mrazáku.)

O tom, že naše psychické nastavení ovlivňuje naše tělo, není třeba pochybovat. Můj oblíbený příklad, který uvádím na kurzech, je tento: Představte si, že jste právě zjistili, že jste vyhráli 5 milionů. Vsadím se, že nebudete pokračovat v tom, co děláte teď – stojíte, sedíte nebo ležíte (a čtete blog), kdepak. Pravděpodobně se vás zmocní něco, čemu říkám excitovaný motorický neklid. Někdo vyskočí, někdo si zatancuje, jiný začne pobíhat, další bude skákat na místě jako pominutý, ta emoce, kterou budete z výhry prociťovat, vás totiž úplně „nadzvedne“. Ne nadarmo je jeden z výkladů slova emoce (anglicky e-motion) energie v pohybu. Prostě to musí ven.

Funguje to ale také naopak. Pokud bude vaše mysl zahlcena přemírou negativních zpráv, těžko se vaše tělo může pohybovat volně a bez omezení (tedy optimálně „nesené v prostoru“). Ty negativní emoce vás totiž budou táhnout dolů, se vším, co k tomu patří – ohnutá záda, hlava v předsunu, zvýšené napětí ve svalech, horní typ dechu, změna prokrvení v orgánech… a v tom se tělo dlouhodobě dobře necítí. Ano, já vím, ne vždy můžeme vyřešit spouštěč stresu (přemíra práce, boj s financemi, toxický rodinný příslušník apod.), ale co řešit můžeme, je samotné zpracování stresu. Tady bohužel fyzioterapie pomůže jen částečně a je důležité na to myslet.

Dobrý fyzioterapeut by proto měl umět poznat, jak moc jsou vaše potíže v pohybovém aparátu způsobeny funkční či anatomickou poruchou, a jakým dílem psychickou dysbalancí.

A aby to poznal, je třeba mu napovědět. Proto se my fyzioterapeuti ptáme mimo jiné na míru stresu. Já se ptám na míru stresu za posledních 6 měsíců, a můžete ji označit na škále dvěma čísly – jako tu nejmenší a tu největší, kterou pociťujete. Škála je od nula (= žádný stres) do deset (=nesnesitelný stres, žádný větší již není možný). Je velice smutné, že vysoké míry stresu (nad stupeň 7) jsou častější, než byste si možná mysleli.

A protože fyzioterapeut je společně s praktickým lékařem tím, kdo má na daného pacienta největší prostor, dozví se o něm zpravidla také nejvíc (pokud samozřejmě chce a pokud pacient chce). A řeknu vám, někdy ty životní osudy skutečně nejsou jako z argentinské telenovely, kdy největší starosti působí, zda bude Federico nadále chodit s Aliciou, nebo mu ji vyfoukne zlosyn Bernardo a zda mají všichni účastníci v danou chvíli perfektní vlasový styling, opálení a manikúru. (Pozn. jména jsou zcela smyšlená, z telenovel jsem už vyrostla.)

Stav, kdy se psychická nepohoda propisuje do naší tělesné schránky, označujeme slovem „somatizace stresu“. A pokud v té chvíli léčíme pouze pohybový aparát, nebude terapie úplně efektivní. Zejména v kombinaci s tzv. poruchou relaxačního schématu se může jednat o velký problém.

Relaxační schéma

Relaxační schéma je dovednost vašeho mozku uvolnit sval. Kterýkoliv (z pohybového aparátu) a kdykoliv. Jeví se vám to jako samozřejmé? Ono to ale zas až tak samozřejmé není a velké procento lidí s tím má ve skutečnosti problém. Jeden z testů, který si můžete udělat sami na sobě, je test pohyblivosti čéšek (jablíček) ve stoje.

V klidném stoji by totiž při natažených kolenou měla být čéška volně posunlivá do stran, protože čtyřhlavý sval stehenní (to je ten na přední straně stehna) je uvolněný. Pokud totiž na zádech nenesete nic těžkého, nepotřebujete zaťatá stehna, kolenní kloub vám v pohodě udrží vaše lýtkové svaly. Pokud ale máte naloženo (krosna, potomek – jeden či více kusů současně apod.) s čéškami už do stran nepohneme.

Pokud se nic z výše uvedeného neděje, na zádech vám nic a nikdo nevisí, a vy stejně neumíte stehenní svaly povolit, značí to potíže. Může to být ona pověstná porucha relaxačního schématu a je to jeden z přitěžujících faktorů k léčbě. Představte si to jako auto, které neustále túruje motor, i když by v danou chvíli mohlo jet na volnoběh. Taky se mu rychleji opotřebují součástky.

Test si můžete zkusit sami na sobě, jde to (na kolena si většina z nás v pohodě dosáhne). Ale trochu lepší je, když vám jej udělá někdo jiný, abyste se mohli soustředit na samotný stoj. A kolena nechat natažená, prosím!

Kolikrát jsem už u tohoto testu slyšela: „Paní Honová, a jak se to dělá? Jak se ten sval uvolní, já nevím, jak to mám udělat???“ Opravdu nemalé procento lidí netuší, jak se svaly uvolňují. A někteří se dokonce hádají, že mají uvolněno, i když nemají. Prostě to vůbec necítí.

Poruchu relaxačního schématu poznáme my fyzioterapeuti také tak, že když vám vyšetřujeme končetiny a řekneme „uvolněte se“, tak se prostě neuvolníte a tu nohu či ruku nám „nedáte“. Pokud je relaxační schéma nedostupné a zároveň ještě najdeme poruchu dechového stereotypu (tzv. horní typ dechu), tak se s opravou vaší schránky zřejmě trochu víc zapotíme. Tedy vy se zapotíte, my vám jen řekneme, co máte dělat.

Stres a svaly (jenom svaly?)

Ano, správně tušíte, že to nebude tak jednoduché. Dlouhodobým zpracováním negativních emocí totiž nedochází k ovlivnění pouze napětí svalů. V těle je vše spojeno se vším a dochází tak k ovlivnění spánku, činnosti střev, endokrinního systému (hormony), tlaku a spousty a spousty dalšího.

Ne každý však reaguje na určitou míru stresu stejně. Pan profesor Kolář ve své knize Posilování stresem uvádí schopnost tzv. resilience, tedy odolnost vůči vychýlení stresovým podnětem. Což se dá připodobnit jako reakce ocelové koule – tenisového míčku – pingpongového míčku a rajčete. Všichni si dovedeme představit, jak budou reagovat na tlak.

„Jde tedy o vztah mezi dvěma proti sobě působícími silami. To je na jedné straně soubor na nás působících stresorů (tělesných i dušeních, vnitřních i vnějších) a na straně druhé vzdor tzv. salutorů, našich obranných schopností zvládat těžkosti. Ty nám pak umožňují nebýt pingpongovým míčkem či rajským jablíčkem!“

prof. Kolář

Tak jak se vidíte? Já si fandím, že jsem tenisák. Deformuji se pouze dočasně, pak se zase vracím do původního stavu. Ale pozor. Oproti neživé hmotě má živý organismus úžasnou vlastnost – cíleným a rozumným posilováním (čehokoliv) může své vlastnosti měnit směrem k větší odolnosti.

Ostatně proto se otužujeme, sportujeme, vzděláváme apod. Přiměřeným stresem zvyšujeme svou kapacitu reakce na něj. Touto zajímavou tématikou se v daleko širším kontextu zabývá kniha Antifragilita Nassima Taleba. (Ajaj, už to tady začíná vypadat jako čtenářské okénko. No, mám teď zase takové trochu víc čtecí období, přiznávám. Ale neřeknu, kolik jsem za poslední dva měsíce utratila za knihy. To už namouduši žádná legrace! )

U toho zmíněného posilování je ale nutné dávat pozor na intenzitu. Některé skleničky jsou nerozbitné, jen když s nimi bouchnete přiměřeně. Pamatujete – film Pelíšky…

Perličky

Perličky nám pěkně ladí s pelíšky (a je to mnohem lepší než berličky). Perličky jsem použila záměrně, protože si uvedeme krátké kazuistiky z praxe o tom, jak jsou ony výše zmíněné sestry psychosomatiky a fyzioterapie propojené. (Těch sester je samozřejmě víc, ale dnes si povídáte o těchto dvou.)

Kazuistika 1: Mladá žena s příšerným manželem

To takhle přišla na diagnostiku mladá žena. Stěžovala si na bolesti v zádech, kolena, kyčle, bolel ji loket… no, bylo toho dost. Držení měla zátěžové (= stresové), byla ohnutá, mluvila tiše a na otázku, jaká je její hladina stresu, se málem rozplakala. Z výsledků vyšetření kineziologického rozboru jsem moc moudrá nebyla, všechno to nějak dohromady „nesedělo“. A protože na klienty mívám na první návštěvě vyhrazenou hodinu, postupně jsem se propracovala až k informaci, kdy mi sdělila, že hlavní příčina stresu je fakt, že se jí již několikrát stalo, že manžel, který se vrátil domů špatně naložen, jí řekl, že „ho to už nebaví, ať si sbalí děcka a vypadne“.

Chtěli byste žít v takovém vztahu? Bez jistot, co bude zítra, nemít se o koho opřít, bát se, že když budou děti víc zlobit, spustí to výše uvedenou reakci? Není divu, že je člověk z toho všeho tak nějak stažený. A není divu, že ani sebelepší fyzioterapie toho sama moc nezvládne.

Kazuistika 2: Schizofrenní dáma s „jako“ diabetem

V knize Emoční inteligence autora Golemana (doporučuji, je skutečně nabita informacemi) je popsána kazuistika ženy se schizofrenní poruchou osobnosti (to je stav označený jako určité „rozštěpení mysli“, kdy tito lidé žijí ve svém vlastním světě, a vnější svět – realitu – si k tomu svému „ohýbají“). U této dámy, když se „přepnula“ do svého světa, ve kterém měla cukrovku (diabetes), ihned ji začaly kolísat hodnoty glykémie a tělo se tak začalo chovat jako u člověka, který touto nemocí skutečně trpí. Trochu strašidelné, co říkáte?

Kazuistika 3: Muž vztekající se na své auto

Z stejné knihy pochází i tato kazuistika. Vztek a zuřivost jsou nejnebezpečnější emoce a to zejména v situaci, když neodezní rychle. Jistě, občas každý z nás má pocit, že vyletí z kůže, ale důležité je, co se děje potom. Jsou totiž lidé, kteří při pouhém VZPOMÍNÁNÍ na situaci, která je rozčílila, pociťují vztek opět.

Kazuistika popisuje muže, kterému bylo ne jeho vinou poničeno auto. Po nekonečném kolečku jednání s viníkem, pojišťovnou a servisem pociťoval vztek vždy, když do auta sedal, a proto byl nucen jej prodat. Ale tím to nekončilo!

Při vyšetření, které se provádělo několik let poté, se zjistilo, že pouze při vzpomínání na onu událost pociťoval takový vztek, že se mu snížila účinnost stahu srdečního svalu o 5 % a více procent, kdy 7 % je již bráno jako hranice ischemie (nedokrvení). A to udělala pouhá vzpomínka! No řekněte, nemáme to lepší my, co jsme sklerotičtí až za roh? (Já se občas musím rozpomenout i na to, KDE mám auto.)

Kazuistika 4: Optimismus jako výhodnější životní strategie

A ještě jedna studie z výše zmíněné knihy. Bylo sledováno 122 mužů, kteří prodělali svůj první srdeční infarkt. Vyhodnocením psychologických testů z nich bylo vybráno 25 největších optimistů a 25 největších pesimistů.

Po 8 letech si tuto padesátku pozvali znovu.

• Z optimistů dorazilo 19 mužů, 6 zbývajících zemřelo.
• Z pesimistů dorazili 4 muži, 21 zbývajících zemřelo.

Samozřejmě, je třeba brát všechny studie s nadhledem, ale i kdybychom je vůbec nebrali vážně, není lepší ten život prožít spokojeně, než být negativní a „užírat se“?

Kazuistika 5: Žena, která ztratila své nohy

K řešení této kazuistiky mi obrovsky pomohla kniha Muž, který si pletl manželku s kloboukem (autor Oliver Sacks) a v ní kapitola s názvem Žena, které ztratila své tělo. Autor v ní popisuje vzácně se vyskytující zánětlivé poškození propriocepčních nervů se všemi důsledky (třeba že ta paní bez sledování nohou nemohla chodit, bez sledování příboru se najíst, bez sledování skleničky se napít… prostě jí byl zničen její „vnitřní zrak“). Tato kazuistika mi hodně pomohla v diagnostice problému jedné mé klientky. Volala mi, že necítí nohy. Že má pocit, že na nich nestojí, že jsou „měkké“, že plavou. No, řekli byste si, to vypadá na potíž spíše psychickou, že? A ono ne.

Díky výše zmíněné knize jsem věděla, že ztráta vnímání těla může být vázaná také na předávkování pyridoxinem (vit. B6). A protože jsem věděla, že zmíněná klientka užívá Milgammu, zkusila jsem jí doporučit její vysazení. Pomohlo to. Pokud totiž máte vitamínů skupiny B hodně, nebo jej současně s Milgammou ještě užíváte (protože vás na to třeba nikdo neupozornil), můžete se předávkovat. Pozor na to.

Touto kazuistikou jsem chtěla poukázat na to, že někdy se může stát, že indicie ukazují na psychosomatickou příčinu potíží (symptomy jsou „jakési divné“), ale přitom se může jednoznačně jednat o dysbalanci tělesných funkcí. Není snadné na to přijít a proto naše vzdělávání také nikdy nekončí.

Co s tím vším dělat?

Co dělat, pokud máte pocit, že za vaše potíže může vaše rozhozené psychično? V tom případě to jen fyzioterapie (= cvičení) nezvládne. Je třeba zapracovat také na dovednosti uvolnění a to nejen svalů, ale i mysli.

Uklidit si v hlavě. Hlídat nejen to, čím sytíte své tělo, ale také to, čím sytíte svou mysl. (Zřejmě také proto již řadu let vůbec nesleduji televizi.) Každý potřebuje něco jiného, ale zejména teď v létě, v čase prázdnin a dovolených, by se nám mohlo podařit aspoň někdy aplikovat „la dolce far niente“ (slast nicnedělání).

Mimo toho můžeme využít:

• autogenní trénink (nácvik cílené relaxace),
• meditaci,
• správně dýchat, články ZDE a ZDE,
• narovnat se (doporučení stratéga a kouče Jana Mühlfeita: Pokud s tělem zaujmete co největší plochu, zvyšuje se hladina testosteronu o 20 %, a stresový hormon kortizol se snižuje o 25%. Já dodávám: A to už se vyplatí!). Mimoto text o správném držení těla najdete ZDE a ZDE,
• usmívejte se.

Co říci závěrem. Každý jsme jedinečný a v hlavě máme svůj osobní vesmír. Nesnažte se být někým jiným, pilujte a vylepšujte to, kým jste vy sami. Ostatně, jak pravil Oskar Wilde:

„Buď sám sebou. Všichni ostatní jsou už zabraní.“

A já mám toto motto v ordinaci na zdi. Abychom na to nikdo nezapomněli. Tak nezapomeňte.

P. S. Článek s praktickými radami ohledně výkladu psychosomatiky naleznete ZDE.